4 Londýny a magie

Dobrá, tak před deseti minutami jsem dočetla. A musím se podělit.

Snad vás nevylekám.
Protože!

HUSTĚĚĚĚĚ! TAM JSOU ČTYŘI LONDÝNY! Možná jsou shodné z geografického hlediska, ale to je tak všechno. Jeden je super sadisticky zlý a jeho občané se předhánějí o to, kdo bude víc badass. V dalším zase roste spousta červených kytiček a smrdí veselí. Třetí je lamózně šedý jako myšička a ten čtvrtý... no, ten je asi kaput. A za všechno může magie!!!

(Tudíž je jasné, že se v celé knize nedělá skoro nic jiného, než že se cestuje z Londýna do Londýna, jelikož nejvíc hlavní hrdina je jedním ze dvou lidí, co to dokáží.)

Aby bylo jasno. Ten svět miluji! Všechny čtyři Londýny i jejich historii, klobouk dolů před autorkou, krásně vymyšlené. Do detailů. Zasvěcuje do tajů svého světa i magie pomalu, postupně. Nic není uspěchané. Od začátku až do konce se dozvídáte něco nového.

Když na to kouknu svým sexy knihomolským okem, vidím milionový potenciál. Jiní autoři - kapacity ve fantasy žánru - by z nápadu V. E. Schwab dokázali vytřískat 100x víc. Jej, kéž by se odhodlala zaplout do zrádných vod hustopřísné fantasy. Kéž by nechtěla bortit žebříčky jen v kategorii "pro mládež". Takhle vytvořila jen lehce krutější Disneyovku. No fakt. Fenomenální fantasy, hlásá obálka. Kecy, říkám já. Pouze milá pohádka, která mi, když se na dívám pod docela divným úhlem, připomíná Pána prstenů. Z Mordoru máme Černý Londýn a z MM (Mého Miláška) děsivý... šutřík!

V hlavní roli je zde něco, co je na jednom řádku mladík a na dalším muž. Tak si vyberte. On je středobod, kolem kterého se všechno točí, i když se příběh vypráví z rychle střídajících se pohledů dalších postav. Můžete si to představit tak, jako kdyby mladík/muž/Kell byl na lodi letící vesmírem. Když v blízkosti nemá žádnou planetku, vypráví se z jeho pohledu, v opačném případě vypráví planetka. Planetek je málo a on je vysokou rychlostí objíždí pořád dokola, jenže... co se na ní děje, když Kellova loď není v blízkosti? To už nikdo neví. Kurec, doufám, že jsem se vyjádřila dobře.

Kell se velmi snažil působit tajemně, ale se zrzavými vlasy a kabátem, co má víc stran než jednu, ve mě akorát vyvolal vzpomínku na Kloboučníka z Alenky. A pak už jsem se té představy nedokázala zbavit.

"A každá chytrá věc je vždycky mnohem nebezpečnější než cokoliv zlého."

A holka tam je taky. Trochu se jí líbí zabíjení, je osinou v zadku, moc mluví. Ale to bylo moc dobře, protože když se objevila a rozhovořila ona, dialogy přestaly být na úrovni, jako by je napsalo dítě v osmé třídě. A dokonce byly i vtipné a sarkastické. Což po prvních sto stranách, kdy hledání přímé řeči bylo jako hledat jídlo v ledničce (je ho tám málo a ještě nic vyhovujícího), byla příjemná změna.

Ti dva ani zbylé postavy, kterých bylo hodně a přitom málo, se mi pod kůži nedostaly. Bylo mi šumifuk, jestli je sežere drak, vyprdne se na ně mrak nebo přijdou o zrak. (Poetická chvilka?)

Pozn. Jedna pusa - víc cukrkandlových věciček tam nebylo. Velké plus!

"Ovšem na zabíjení je nejlepší asi to, že si na něj člověk časem zvykne."

Úplně čestně? Já prostě v knize potřebuju, aby se pořád něco dělo, do planých keců o ničem moc žhavá nejsem. Proto se pro mě začátek rovnal procházce v dlouhatánské čistě bílé chodbě. Nuda. Občas okno. Občas moucha. Jinak těžká nuda. Pak to nabralo docela solidní grády (jsem fanda špatňáků), pár desítek stran jsem doslova žrala - i pizza mi vychladla. Pár kapitol jsem zase měla problém udržet pozornost a radši z okna pozorovala projíždějící tramvaje. No a pak přišel konec, který mě tak naštval, že se k němu radši vyjadřovat nebudu. Ale nebojte, žádný cliffhanger.

Ve výsledku? 
Za můj čas to rozhodně stálo. Ten svět za to stál. Ale kdybych si to koupila, supěla bych. Investuji jen do knížek, o kterých vím, že je zařadím k "mega-ňamkám" a tam Temnější tvář magie rozhodně nepatří.
Další díl si však nenechám ujít.