Pozn. podle Posledního království byl natočen i seriál u BBC America. Z řady recenzí (například tu) dedukuji, že pokud jste zapálení historici, není to nic pro vás. Na ten zbytek by mohla čekat zajímavá podívaná.

Ačkoliv psací parťáci Gordon a Ilona fungující pod pseudonymem Ilona Andrews jsou i v České republice poměrně známí (jejich knihy o Kate Daniels, ženské s pořádně prořízlou pusou a rozvinutou schopností nakopávat zadky špatňáků, si získala mnoho srdcí), neznám moc lidí, co by četli i další dobře hodnocenou sérii tohoto manželského dua - Innkeeper Chronicles. Ale ti, kteří se do ní pustili, mi ji pak cpali "horem dolem". A já nakonec neodolala.


To lákadlo je totiž obrovské. Představte si baráček na neutrální půdě, který slouží jako hostinec pro všechny mimozemské bytosti. Haha, myšlenka Hotelu Transylvánie s vlastní duší na normální ulici v urban fantasy, co se kříží se sci-fi věcí, je dost cool, nemyslíte?!


Provozní je krutopřísná a sexy blondýna se smyslem pro humor a malým roztomilým hafíkem, taky ovládá kdejaké magič husťárny a stará se o blaho svých hostů - aby třeba nepřišli o život a tak. A co z toho vyplývá? Spousta detailně popsaných soubojů na život a na smrt. Pro hlavní hrdinku nečekaně spíš na život, no. Do kotlíku přidejte nepřítele ovládajícího neskutečnou sílu, vlkodlačího alfu a upířího borce, zamíchejte a získáte super šílenou směs napsanou stylem, z něhož zrak přechází. Slova, ze kterých čiší ironie i sarkasmus, jsou, dle mého, absolutně k sežrání. Těšte se na dialogy a pořádnou nálož vtipných hlášek. Popisy plynou rychle, posouvají příběh a rozhodně není Mordor je číst.




A hlavní zápletka... vymyslet ji muselo trvat - odhadem - dvě sekundy. Žádná závratnost na omdlení. Už z toho mála, co jsem vám v předchozích řádcích prozradila, musí být ústřední dějová linka naprosto jasná. Jedná se o řadu klišé nalepených na sebe, ale v tak dobře sestaveném světě, že chápu, proč to kupa lidí dokáže odpustit. Ach, ten SVĚT! Ten bych si na pohodu dokázala představit v nějaké monstrózní sci-fi sáze. Planety a cestování a velká bitva a tolik bytostí! Juch, juch. Pfff, zpět na zem ze zasněných obláčků.

Clean Sweep bych zařadila k oddechovému počteníčku, které bodne ve chvíli, když mozek začne vysílat varovné signály o tom, že se chystá bouchnout. Pohladí totiž všechno, co by fajn knížka měla mít - od postav až po složení vět. Ale jen pohladí, polechtá. Nedokážu přijít na nic, co by mě přímo vytáčelo, ale nemohu se zbavit pocitu jisté povrchnosti a neuvyužitého potenciálu. Jako by mi byla nabízena jen špička ledovce. A já nejsem troškař, chci ledovec celý.


K vztahovým blbinám pouze toto: zatroleně zaláskovaný triangl tam je (a dokonce v Twilight stylu - vlkodlak a upír, haha), ale neruší; miluji tě-já tebe taky prdy tam nenajdete; celkově se srdíčkoloviny spíš neřeší.

Úplně bych to jako "to prostě musíš" pro kluky nezařadila, aaaaale Filip z Magician's Book hodnotil čtyřmi z pěti hvězdiček a po třech letech od dočtení řekl, že to bylo super, tak se asi mýlím.

Je to kraťučké, lehce přes dvě stě stránek.
Je to vtipné.


Chcete si to přečíst, protože  
čtyři suproví lidi se skvělým vkusem zhodnotili Clean Sweep jako "stojí za to" věcičku.
Kdo? Kerris, Moira, Filip a já (a to i přesto, že epický fajt na konci byl pěkný trapas).

Odkaz na GoodReads? TUTUTU

Máte rádi hlavolamy?
Zkuste tento případ vyřešit dřív než deset stránek před hustopřísným odhalením. Získáte dobrý pocit a virtuálního zlatého bludišťáka.
Jediné, co na začátku víte, je, že Rosemary Thomasová, která byla odsouzena k smrti za vraždu manžela, to neudělala.

Knihu Mrtví neznají klid napsalo 26 poměrně známých autorů. Všichni na špičkové úrovni. Setkáte se s kapitolami od S. Brown, J. Deavera, K. Reichs, J. Lindsaye nebo třeba T. Gerritsen. Není to žádná kolekce povídek, jak by se moho zdát. Pouze jeden jedinkatý příběh. Je logické, že tohle mohlo skončit buď absolutní katastrofou (nedokážu si představit fungující spolupráci tolika lidí), nebo fakt dobrým pošušňáníčkem. Přeci jen... víc hlaví víc ví a víc vymyslí.


Jasně, otázka "Kdo je vrah?" není nijak originální. Čtenářovy zvědavosti a přirozeného sklonu k pídění se po odpovědi na tuto začarovanou otázku využívá - odhadem - každá druhá detektivka. Důležitý je taky způsob zavraždění oběti. Já osobně dávám přednost krutému a krvavému masakru před střelou z pistole. A zastávám názor, že čím originálnější smrt, tím lepší. (Třeba... kdyby někdo tělo rozsekal a hodil někomu pod vánoční stromeček, to by bylo boží.)

Ale Christopher Thomas nezemřel vůbec marně. Jeho tělo bylo nalezeno v mučicím nástroji zvaném "železná panna" v německém muzeu. Vysoký stupeň rozkladu. Velmi dobrý a barvitý popis na mě zapůsobil. Tak se mi ten výjev zažral do paměti, že se mi ještě v noci zdálo o hnusných a odporných červech. Áááá - fuj! Mám husinu.

Tolik postav.
A skutečným vrahem mohl být kdokoliv. Vyřazovací metodou se to postupně sice slušně eliminovalo, ale stejně bych si nejradši dala facku, protože celé TO mi došlo až sakra pozdě. :)

Dějová linka nabízí pohled do doby "před", kdy se docela důvěrně seznámíte s životem manželů Thomasových i následným vyšetřováním případu, i do doby "po" - přesněji po deseti letech od popravy Rosemary. Má se konat posezení na její počest. Hezké kulaté výročí. Je celkem jisté, že na povrch vyplují nové důkazy. A tušíte správně, vrah si začne slušně nadělávat do gatí.


Krátké kapitoly a nutnost přečíst "ještě jednu", než konečně půjdu spát, akorát zajistily dnešní kruhy pod očima. Vysoká čtivost, opravdu mě s každou stránkou zajímalo, co bude dál. A těch tři sta stránek jsem měla za sebou za méně jak tři hodiny.

Střídaly se pohledy různých postav. A tím, že vesměs každou kapitolu psal jiný autor, měnily se i styly. Někomu by se to mohlo zdát lehce rušivé. Je jasné, že Deaverova část byla ultra mňamózní a jinou bych vypustila, ale to k věci patří.

Trošku mi chyběly sarkastické poznámky a nějaký hodně cool detektiv s chladnou hlavou. Vyhořelý policista, kterého užírá svědomí, to není úplně dle mého gusta. A v časové ose jsem se taky místy ztrácela, ale to je drobnost.

Jó, líbilo by se mi, kdyby se ten případ dostal do rukou Patricka Janea. Tohle docela přesně zapadá do klasického schématu vražd objevujících se v Mentalistovi.

Každopádně s klidem říkám, že pokud máte chuť na nějakou oddechovou detektivku, která má hlavu i patu, zkuste Mrtví neznají klid. :) Je to dobrá skládanka. Kousky nabízeny rozvážně a je jen na vás, jestli je najdete a dokážete spojit správně.


Hezky si počtěte. :)

Odkaz na GoodReads: TUTUTU

Dobrá, tak před deseti minutami jsem dočetla. A musím se podělit.

Snad vás nevylekám.
Protože!
HUSTĚĚĚĚĚ! TAM JSOU ČTYŘI LONDÝNY! Možná jsou shodné z geografického hlediska, ale to je tak všechno. Jeden je super sadisticky zlý a jeho občané se předhánějí o to, kdo bude víc badass. V dalším zase roste spousta červených kytiček a smrdí veselí. Třetí je lamózně šedý jako myšička a ten čtvrtý... no, ten je asi kaput. A za všechno může magie!!!

(Tudíž je jasné, že se v celé knize nedělá skoro nic jiného, než že se cestuje z Londýna do Londýna, jelikož nejvíc hlavní hrdina je jedním ze dvou lidí, co to dokáží.)


Aby bylo jasno. Ten svět miluji! Všechny čtyři Londýny i jejich historii, klobouk dolů před autorkou, krásně vymyšlené. Do detailů. Zasvěcuje do tajů svého světa i magie pomalu, postupně. Nic není uspěchané. Od začátku až do konce se dozvídáte něco nového.

Když na to kouknu svým sexy knihomolským okem, vidím milionový potenciál. Jiní autoři - kapacity ve fantasy žánru - by z nápadu V. E. Schwab dokázali vytřískat 100x víc. Jej, kéž by se odhodlala zaplout do zrádných vod hustopřísné fantasy. Kéž by nechtěla bortit žebříčky jen v kategorii "pro mládež". Takhle vytvořila jen lehce krutější Disneyovku. No fakt. Fenomenální fantasy, hlásá obálka. Kecy, říkám já. Pouze milá pohádka, která mi, když se na dívám pod docela divným úhlem, připomíná Pána prstenů. Z Mordoru máme Černý Londýn a z MM (Mého Miláška) děsivý... šutřík!

V hlavní roli je zde něco, co je na jednom řádku mladík a na dalším muž. Tak si vyberte. On je středobod, kolem kterého se všechno točí, i když se příběh vypráví z rychle střídajících se pohledů dalších postav. Můžete si to představit tak, jako kdyby mladík/muž/Kell byl na lodi letící vesmírem. Když v blízkosti nemá žádnou planetku, vypráví se z jeho pohledu, v opačném případě vypráví planetka. Planetek je málo a on je vysokou rychlostí objíždí pořád dokola, jenže... co se na ní děje, když Kellova loď není v blízkosti? To už nikdo neví. Kurec, doufám, že jsem se vyjádřila dobře.

Kell se velmi snažil působit tajemně, ale se zrzavými vlasy a kabátem, co má víc stran než jednu, ve mě akorát vyvolal vzpomínku na Kloboučníka z Alenky. A pak už jsem se té představy nedokázala zbavit.

"A každá chytrá věc je vždycky mnohem nebezpečnější než cokoliv zlého."

A holka tam je taky. Trochu se jí líbí zabíjení, je osinou v zadku, moc mluví. Ale to bylo moc dobře, protože když se objevila a rozhovořila ona, dialogy přestaly být na úrovni, jako by je napsalo dítě v osmé třídě. A dokonce byly i vtipné a sarkastické. Což po prvních sto stranách, kdy hledání přímé řeči bylo jako hledat jídlo v ledničce (je ho tám málo a ještě nic vyhovujícího), byla příjemná změna.

Ti dva ani zbylé postavy, kterých bylo hodně a přitom málo, se mi pod kůži nedostaly. Bylo mi šumifuk, jestli je sežere drak, vyprdne se na ně mrak nebo přijdou o zrak. (Poetická chvilka?)

Pozn. Jedna pusa - víc cukrkandlových věciček tam nebylo. Velké plus!



Úplně čestně? Já prostě v knize potřebuju, aby se pořád něco dělo, do planých keců o ničem moc žhavá nejsem. Proto se pro mě začátek rovnal procházce v dlouhatánské čistě bílé chodbě. Nuda. Občas okno. Občas moucha. Jinak těžká nuda. Pak to nabralo docela solidní grády (jsem fanda špatňáků), pár desítek stran jsem doslova žrala - i pizza mi vychladla. Pár kapitol jsem zase měla problém udržet pozornost a radši z okna pozorovala projíždějící tramvaje. No a pak přišel konec, který mě tak naštval, že se k němu radši vyjadřovat nebudu. Ale nebojte, žádný cliffhanger.

Ve výsledku? 
Za můj čas to rozhodně stálo. Ten svět za to stál. Ale kdybych si to koupila, supěla bych. Investuji jen do knížek, o kterých vím, že je zařadím k "mega-ňamkám" a tam Temnější tvář magie rozhodně nepatří.
Další díl si však nenechám ujít.

"Jestli máte sílu v rukách, dokážete touhle knihou hodit do vzdálenosti zhruba 15 metrů. S trochou tréninku byste mohli každých 800 milisekund hodit jeden výtisk, takže kdyby se na vás řítila banda útočníků, máte asi tři nebo čtyři šance sejmout je, než se k vám dostanou. Kdyby na vás ale místo lidí útočil třeba kojot, který běhá mnohem rychleji, máte jenom jeden pokus. Miřte dobře."